Zhodnocení 2018

Vážení turističtí přátelé,

letošní podzim byl ve znamení oslav 100. Výročí vzniku samostatné Československé republiky. 25 let je celá čtvrtina této doby. 25 let už žijeme v samostatné České republice a po celé toto čtvrt století existuje také náš turistický spolek. Je to doba poměrně dlouhá. Za tu dobu se každému, kdo se zúčastnil alespoň každé druhé naší akce, podařilo poznat docela dobře celé naše nejrozsáhlejší pohoří Šumavu a rovněž velkou část sousedního Českého lesa. Myslím, že i když se nejedná o vrcholné sportovní výkony, je třeba je ocenit. V našem čele ovšem máme borce, kteří dosáhnou víc. Tak třeba Pepa Rousek se v letošním létě vydal na týdenní pěší pouť Šumavou a přešel jí celou od Lipna až domů. Vůbec nemluvím o množství jeho dalších putování dnes už prakticky po celém světě. Dalším borcem s velkým B je Jarda Svoboda, jehož sportovní výkony s léty a prodělanými ortopedickými lapáliemi už nejsou na té nejvyšší úrovni, ale za to zeptáte-li se ho na kterýkoli kopec a jeho výšku, naprosto přesně a spolehlivě to vysype z rukávu.

No, nic jsou a byli i další skvělí členové našeho spolku. Připomenu na příklad Zdenu Hodka, jednoho z jeho zakladatelů, na jehož počest jsme v minulých létech vybudovali hezkou a procházejícími turisty dosti navštěvovanou vyhlídku. Stejně jako on nás v průběhu oněch dvaceti pěti let opustili mnozí, co měli turistiku a Šumavu stejně rádi jako my. Čest jejich památce. Nelze v mém krátkém povídání vyzdvihnout všechny, kteří měli v historii spolku o něco větší zásluhy než ostatní. Snad za všechny bych jmenoval paní Hrubou za její dlouholetou snahu rozmazlovat naše mlsné jazýčky, případně paní Čechovou, která nám vymyslela a zrealizovala slušivá trička s logem spolku. O Pepovi Rouskovi, se kterým náš spolek stojí a padá, už jsem se zmínil. Jeho zásluhy jsou bezpochyby ty úplně největší.

Tolik tedy krátké zastavení u historie našeho spolku. A nyní bych se tradičně zmínil o našich letošních vycházkách a výletech, na kterých jsme mohli mezi sebou uvítat i některé nové účastníky.

K zahájení naší 25. sezony došlo 24. března 2018. I když nějaké popíjení alkoholu je našemu spolku úplně cizí, začali jsme tím. Pepík Rousek slavil své kulaté narozeniny připravil nám všem, a bylo nás kolem padesátky, alkoholový přípitek. To nás zahřálo, takže se nám pak šlo v tom slunečném ale velice chladném odpoledni hezky. Prošli jsme Rovnou na Dvorec, kde už na zahradě staré pily kvetla úplná záplava bledulí a dále přes České Hamry a samotu U Leváků na Opálku. I když nějaké posedávání po hospodách je našemu spolku dosti cizí, zamířili jsme do hospody U Mařenky. Kde jinde bychom si v takovém počtu mohli prohlédnout prezentace z našich výletů v předchozím roce ?

Další výlet jsme nazvali Zapomenuté pošumavské vesničky. Vlastními auty jsme dne 14. dubna dojeli do Hlavňovic. Zde nám podal krátký výklad o historii obce pan Ing. Švec. Pokračovali jsme kolem usedlosti známého muzikanta Nauše Pepíka do Zámyšle a přes Javoříčko do Zvíkova. Ve Zvíkově jsme si prohlédli malebnou roubenici, známou z četných obrazových publikací o krásách naší vlasti. Dále jsme míjeli jelení farmu a klopotně sestupovali k obci Suchá. Sestup byl asi nejtěžší s kočárkem, ve kterém se přepravoval náš nejmladší ani ne roční turista. Ze Suché nás čekal dlouhý výstup otevřenou krajinou zpět do Hlavňovic. Protože jarní slunko začalo nemilosrdně žhnout, nebylo to moc příjemné. V Hlavňovicích byl otevřený kostel svatého Jana Nepomuckého, takže jsme mohli nahlédnout. I když nějaké posedávání po hospodách je našemu spolku dosti cizí, nikdo neodolal a zašli jsme se zchladit do příjemného místního hostince U Kopelentů. Kde jinde se lze tak dobře vytemperovat ?

Květnového výletu nazvaného Na pivo k bavorským sousedům jsem se bohužel nemohl zúčastnit. I když je mi vysedávání u piva dosti cizí, byl bych se rád obětoval. Vždyť v Bavorském Schwelhauslu, jak to znám z dřívějška, tryská pivo přímo ze skály. Kdo by odolal. Z doslechu vím, že zúčastnění turisté také neodolali, i když je jim všem, stejně jako mě, popíjení piva dosti cizí.

Na konci června se stalo již tradicí pořádání táboráku. Tomu letošnímu předcházela vycházka pracovně nazvaná Po stopách Černých  baronů. Autobus nás zavezl před trosku zámku na Veselí. Byla nám umožněna jeho prohlídka, ale odcházeli jsme smutní. Usoudili jsme, že tento kdysi hezký zámeček i jeho zahrada jsou odsouzeni k zániku přesto, že se někdo naivně domnívá, že to společenství, jež předstírá jeho opravu mu přinese záchranu. Z Veselí jsme prošli Janovicemi k z Černých baronů zpopularizované hospodě U kulaté báby. I když návštěvy hospod, jak jsem již několikrát zdůraznil, jsou nám dosti cizí, tuto jsme z důvodů badatelských chtěli přeci jen navštívit. Bohužel, je zavřena. Takhle se naši janovičtí sousedé starají o své kulturní památky. Přešli jsme poté jediný hřebínek, který dělí Janovice od Strážova. U Harantu jsme ještě viděli jakési vojenské ležení. Nějací dospělí si tam hráli na vojáky. Po bývalém vojenském cvičišti, dnes úspěšně zarůstaném náletem stromů a keřů jsme přes Javor a Lehom dorazili do Strážova. Táborák se opět odehrával na fotbalovém hřišti včetně moc lákavých dobrůtek, jejichž neskutečné množství opět přichystala paní Hrubá. Tyto, i voňavé opečené špekáčky jsme zapíjeli pivem z místního restauračního zařízení, i když jak mi jistě potvrdíte, je nám konzumace piva a alkoholu vůbec jinak docela cizí. Ve zpěvu národních písní bohužel nedošlo k zlepšení ani v tomto jubilejním roce naší republiky. Navíc Jarda nám tentokrát nemohl zahrát na svojí harmoniku, neboť je po operaci nohy.

Přesto nám ale prve zmiňovaný Jarda Svoboda připravil další z výletů. Byl pořádán autobusem a nazván Neznámý kraj Českého lesa. Autobus nás dovezl na rozcestí mezi Karlovou hutí a Pleší. Pěšky jsme pak míjeli rozhlednu na vrchu Zvon, pokračovali mírným výstupem do bývalé osady Waldorf, ze které nezbylo už vůbec nic, směrem na Pleš. Po výstupu jsme se dostali na rozlehlé planiny jejího okolí. I z této bývalé rozlehlé osady toho zbylo pramálo. Byl zachován a přestavěn penzion Pleš, kde jsme se zastavili na malé občerstvení. Prohlédli jsme si kapličku, vystavěnou v nedávné době na památku zbouraného kostela a vyšli na částečně obnovený německý hřbitov. Odtud jsme pokračovali do další zaniklé osady Eisendorfská huť a prohlédli si jen, na její připomínku také nově zbudovanou, kapli zasvěcenou svatému Floriánovi. Pěší vycházka končila v osadě Železná, kde již na nás čekal autobus. Jak víte, naše pohostinství v malých obcích a městečkách upadá. A tak, i když je nám návštěva hostinců dosti cizí, rozhodli jsme se toto skomírající pohostinství zachraňovat tentokráte v Horšovském Týně, kde jsme se do několika těchto zařízení rozptýlili, abychom vlastenecky pomohli při jejich záchraně.

V srpnu panovala neskutečná vedra, a protože ne všichni jsme nejmladší, rozhodlo správně vedení tento výlet odsunout na pozdější dobu. Neuskutečnil se ani plánovaný třídenní výlet do Českého ráje. Důvodem byla zejména nemožnost zajištění jakéhokoli ubytování, natož ubytování v rozumné ceně a také sdělovacími prostředky opakované varování před přílišnou přelidněností této v Čechách turisticky atraktivní lokality.

Neuskutečněný srpnový výlet Krajem zaniklých skláren byl uskutečněn 29. září. Opět jsme měli štěstí na velmi pěkné počasí. Vlastními auty jsme dojeli ke kostelu sv. Anny na Javorné. Odtud jsme pokračovali pěšky přes Gerlov k prameni říčky Ostružné, kde nás očekávala sympatická a velice fundovaná průvodkyně tohoto výletu paní inženýrka Eva Krocová. Nejprve nás zavedla k Bastlově štole, jedné z největších zajímavostí v okolí vrcholu Javorné. Jedná se o propast, v jejímž nejhlubším bodě je hlavní vstup. Štola pochází z 19. století, kdy sloužila k těžbě křemene pro výrobu šumavského skla. Po její prohlídce jsme společně vystoupali na vrchol Javorné. Tu jsme provedli zápis do vrcholové knihy. Dlší cesta nás zavedla kolem Hadího vrchu na Starý Brunst a poté lesem s památkami na dávnou sklářskou výrobu až na Páteříkovou huť. Zde jsme byli velice mile uvítáni přáteli naší průvodkyně. Po krátkém seznámení s historií objektu a poučení o zdejší sklářské výrobě Pepa Rousek symbolicky zapálil oheň v replice sklářské pece. Čekalo nás překvapení ve formě velmi pěkného pohoštění uchystaného paní inženýrkou Krocovou a jejími přáteli, bylo nám umožněno si i opéci buřty. Delší čas jsme setrvali v neobyčejně příjemné atmosféře u této šumavské chalupy a v pozdním odpoledni se vydali zpět ke svým autům na Javorné.

Téměř od počátku našeho turistického spolku vždy 28. října společně navštěvujeme kapličku na Suchých studánkách. Většinou nám počasí i v tento pozdně podzimní čas přálo. Pravda už jsme tam zažili i námrazu nebo trochu sněhu. Letos však ze dne na den cesta z Onoho Světa zapadala cca 20 cm sněhu a tak by cesta byla velikým rizikem. Věřím, že ale v příštích létech na tuto hezkou tradici opět navážeme.

Dnešní závěrečnou vycházku nebudu komentovat, neboť je ještě v živé paměti. Protože návštěva hostinců je nám dosti cizí, zvolili jsme pro poslední letošní posezení příjemné prostředí této hasičské klubovny víteňských hasičů. Do které hospody by se nás také ta šedesátka vešla. Víteňáci nám toto umožňují již po několik roků a jejich pohoštění je vždy na moc dobré úrovni. Velice jim za jejich nevšední obětavost děkujeme.

Vážení turističtí přátelé na závěr mi dovolte popřát vám i pro příští léta hodně radosti a pohody při našich společných výletech a hlavně, aby vám všem sloužilo zdraví, a to alespoň ještě těch dalších 25 let. Utečou jako voda a až budeme slavit 50 let strážovské turistiky tak bude Jardovi Svobodovi a mě pouhých sto let, ale například Pepovi Rouskovi už bude pětašedesát. Tak se  všichni držme.