Zhodnocení 2017

Vážení turističtí přátelé,

mám připravenou krátkou rekapitulaci našeho 24. turistického roku. Protože jsem se byl podívat před několika týdny se strážovskými seniory v Senátu České republiky v Praze, byl jsem tam poučen, že je třeba vždy jednat v demokratickém duchu. Proto Vám dávám na zvážení, zda mám touto rekapitulací zdržovat, anebo se společně vrhnem rovnou na ten řízek, který nám opět velmi obětavě připravili naši přátelé vítenští hasiči. Vidím, že jste se rozhodli pro přednesení rekapitulace. Kdo to řekl, že se nehlasovalo? Kdepak, žádné referendum nebude, tady se bude poslouchat!

K první letošní vycházce se nás sešlo za slunečného a teplého prvoaprýlového dne na strážovském náměstí opravdu hodně. Vydali jsme se na cestu, překročili oba strážovské veletoky – Strážovský potok v Káclinku a řeku Jelenku u Hrudky. Pokračovali jsme kolem Cihelny a Čepice do Záhorčic. Ti statečnější to vzali přes Krotějov. Cílem cesty byla Opálka, přesněji řečeno hostinec U Mařenky, kde po chutné večeři následovalo tradiční promítání obrázků z našich cest v roce 2016.

Zato na náš druhý výlet, 29. dubna se nám vrátila zima. Asi proto, že jsme jej nazvali „Všechny cesty vedou k Leninovi“ tak nám počasí chtělo ukázat jak je na Sibiři. Ale po pořádku. Výlet měl na starosti Jarda Svoboda, a ač nedlouho po operaci kolena, neponechal nic náhodě a týden předem šel s Frantou Kubátem a se mnou trasu projít. A to byla ta pravá Sibiř, mrzlo a sníh ležel v rozkvetlých stromech, takže už jsme se těšili na vyjednávání pohoštění pro Vás v Penzionu U Lenina. Což o to. Pan Lenin nás srdečně přijal a jednání proběhlo v přátelském duchu soudružského porozumění. Došlo i na nějakou tu skleničku, nicméně dozvěděli jsme se, že penzion už je zavřený, mimo provoz a tudíž Vás k Leninovi nezavedeme. Naštěstí se nám ale pak podařilo zajistit náhradní oběd v Kolovči v restauraci U Růže. A jak vypadal vlastní výlet? Sníh sice roztál, ale zima, která ve svém důsledku zničila letošní úrodu ovoce trvala dál. Autobus nás dovezl do malé vesničky Ulíkov. Tak malé, že to vypadalo, že se tam ani nebude moci otočit a cesta tam končila. Nějací dobří lidé ho ale nechali otočit ve dvoře. Z Ulíkova jsme pokračovali ke zřícenině hradu Netřeb, kolem nějž se nalézá rezervace chráněných tisů, vzácné dřeviny dožívající se běžně věku kolem 300 let. Z Netřebu jsme sestoupili do Kanic, kde na nás měl čekat autobus. S malým zpožděním se objevil a zavezl nás do vysněné restaurace v Kolovči. Tak tam už nám bylo dokonce i teplo.

Květnový výlet Po stopách Policie Modrava nekomentuji. Výjimečně jsem se neúčastnil, neboť jsem v tom čase byl v autoškole a získával řidičák pro řízení kočárku.

Po získání řidičského oprávnění jsem se již spolu s Vámi účastnil dalšího výletu nazvaného „Přes sudetskou hranici.“ Autobus nás zavezl do Bystřice, která už patřila v době po zabrání Sudet do říše pod názvem Bystritz. Odtud jsme vystoupali ke kapli Nejsvětější Trojice. I když se po obloze honily dramatické mraky, byla krásná viditelnost a byl odtud úchvatný výhled do všech stran. Od kaple jsme se vydali přes Starý Láz do Českého Hamru, kde jsme de facto překročili bývalou sudetskou hranici. V dálce už jsme viděli náš strážovský kostelík. Po příchodu do Strážova jsme zamířili na fotbalové hřiště, kde už hořel táborák. Nesmírně obětavá paní Hrubá nám opět připravila neskutečné pohoštění, koláčky, buchty a několik druhů zákusků. Za chvíli byla cítit i vůně opečených buřtů a Jarda vytáhl svojí harmoniku k podpoře našeho, bohužel v poslední době již poněkud skomírajícího zpěvu. Nálada však byla dobrá.

Dalším výletem na konci července byla cesta Na střechu Šumavy. Velká kolona asi sedmnácti našich aut vyjela na bavorský Brenes. Odtud jsme došli ke stanici lanovky na Velký Javor. Kde jsou ty časy, kdy jsme zdolávali tento nejvyšší vrchol Šumavy pěšky. No, stárneme a také pár Euro na lanovku už si z našich stále výrazně valorizovaných důchodů můžeme dovolit. Na střechu Šumavy jsme tedy dorazili poměrně svěží. Užili jsme si hezkých výhledů do Čech i do Bavorska a vydali se sestupovat k Malému javorskému jezeru. Sestup byl poměrně náročný, kolena dostávala zabrat. U hezkého jezera jsme si odpočali a poté jsme se pomalu vraceli dlouhým stoupáním k našim autům na Brenesu. Myslím, že se výlet vcelku líbil.

Srpnový výlet nás měl zavést k pramenům tří šumavských řek. K cestě na Špičák nám tentokrát posloužil vlak. Od vlaku jsme zamířili k lanovce, kterou jsme nejeli až na Pancíř, ale vystoupili jsme na Hofmankách. Nebylo nás tetokrát mnoho, neboť meteorologové vyhrožovali vražedným horkem. Ale v nadmořské výšce kolem 1 000 m.n.m. a navíc převážně v lese se dalo dobře vydržet. Z Hofmanek jsme vyrazili nejprve k prameni řeky Řezné. Prameniště jsme našli , bohužel prmen byl vzhledem k letošnímu letnímu mimořádnému suchu úplně vyschlý. Pokračovali jsme v cestě na Šmauzy do přírodní rezervace Prameniště. Prameny Křemelné přeci jen nějakou tu vodu dávaly. Pokračovali jsme k Tomandlovu křížku a stoupali na Pancíř a pod ním navštívili také vyschlé prameniště řeky Úhlavy. Následoval sestup na Špičák, kde jsme na nově hezky upraveném nádraží v útulné restauraci uhasili svojí žízeň a doplnili cestou poztrácené kalorie. Někomu ujel jeden vlak, dalším dva ale domů jsme se vrátili v pořádku všichni.

Plánovaný třídenní výlet do Českého ráje se neuskutečnil. Přes veškeré úsilí se nepodařilo v této turisticky velice frekventované oblasti zajistit cenově přiměřené ubytování a nabízené nehorázné ceny za nocleh jsme neakceptovali.

Neuskutečnil se ale bohužel ani tradiční výlet ke kapličce na Suché Studánky. Vzhledem k tomu že v pravidelném jeho termínu, tj. 28. října velká část našich turistek předváděla své gastronomické umění v sousedním Německu, přeložili jsme výlet na neděli 29. října. Ten den ale přišel orkán srovnatelný s ničivým orkánem Kyril a tak díky tomu, že jsme výlet zrušili jsme vlastně zachránili Vaše drahocené životy a nyní se jistě můžete těšit na náš poslední letošní výlet který bude směřovat na Vánoce v hlavním městě piva.

A jsme na konci. Co říci závěrem. Dosud nikdy jsme nevyhodnocovali nejlepšího turistu našeho spolku. Nebudeme to zavádět ani nyní, i když jeden z nich za posledních sedm měsíců nachodil úctyhodných 2 000 km. Koho je však třeba veřejně pochválit to je jistě paní Hrubá, která prakticky nechybí na žádném našem výletě sama ani její dalších 8 nohou a hlavně nám vždy naprosto nezištně připraví na táborák krabice neskutečných dobrot. Další pochvala míří za Jardou Svobodou, tradičním odborníkem přes rozhledy a nadmořské výšky, muzikantem, ale hlavně za to jak se po složité operaci rychle opět dostal do takové formy, že  zase dokáže vést naše výlety. Bezesporu však největší zásluhy o chod našeho turistického spolku má Pepa Rousek, na němž při všech jeho starostenských starostech leží veškerá organizační tíha. A přiznejme si, že bez jeho přičinění by náš spolek prakticky dneska neexistoval. Pepa se obětavě stará i o naší turistickou vyhlídku, dal v letošním roce zhotovit pěkné nové zábradlí a dbá na pravidelnou údržbu okolí aby vyhlídkové místo opět nezarostlo křovinami. Veliký dík nás všech.

Na závěr dovolte, abych poděkoval Vám všem za pohodu a porozumění při našich výletech, i když se vše úplně nepovede podle představ a popřál Vám do dalšího tentokrát jubilejního, čtvrtstoletého roku naší turistiky hlavně dobré zdraví.