Zhodnocení sezóny 2013

Vážení turističtí přátelé,

dovolte, abych provedl obvyklé zhodnocení letošního turistického roku. Ale vzhledem k tomu, že letos jsme završili již rovných dvacet let našeho turistického spolku, chtěl bych se také trochu vrátit  do časů od jeho , dá se říci již historického počátku až po dnešek. Aby mé povídání nebylo příliš dlouhé, tentokrát poněkud zkrátím rekapitulaci letoška.

Tak tedy: Tradičně jsme se poprvé sešli v doznívající zimě, kdy poslední zbytky sněhu nemohly zabránit, aby už ve vzduchu nebylo cítit přicházející jaro. V této náladě jsme společně vyšlápli cestou přes Lehom, Javor a Růvnou do útulné hospůdky U Mařenky na Opálce, kde jsme si, jak činíme obvykle při první naší vycházce, prohlédli obrázky z výletů předchozího roku a byli obeznámeni s plánem letošních našich cest.

Na druhou z nich jsme se vydali počátkem května, navštívit jarní Chodsko. Vlastními auty dojeli do Tlumačova, jehož náves s kapličkou a rybníčkem jsme zaplnili tak, že místní obyvatelé nabyli dojmu, že se změnil termín jejich pouti. Leč po chvíli zůstala jen opuštěná auta a my se vydali svěže zelenou a rozkvetlou krajinou přes Pelechy a Pasečnici do přírodní rezervace Salka a poté delším pochodem na historický, hezky nově opravený Vavřineček s výhledem na Domažlice. Odtud přes vesničku Stráž k nové dřevěné vyhlídkové stavbě na Kubíčkově skále a zpět do Tlumačova. Před definitivním odjezdem domů jsme ještě navštívili Podveský mlýn u Mrákova, který nám na závěr výletu poskytl své pohostinství.

8. června byl naplánován výlet po stopách knih Marie Malé. Dlouhodobé deštivé počasí s povodněmi neskýtalo záruku pohodového výletu, proto jsme tento odsunuli na pozdější dobu.

Před našim tradičním táborákem nám umožnil náš kolega turista Zdeněk Kolář prohlídku úpravny vody v Milencích. Autobusem jsme dojeli k tomuto objektu nedaleko Nýrské přehrady. Při prohlídce nás všechny překvapila rozlehlost úpravny a složitost technologie. Uvědomili jsme si jak různorodé procesy s vodou probíhají, nežli si ji, v její vysoké kvalitě, můžeme pustit doma z kohoutku. Po prohlídce jsme přes Matějovice a Děpoltice došli do Strážova na hřiště k zapálenému táboráku. Přec jen to bylo dost daleko, každý už si rád sedl. Paní Hrubá opět donesla krabice vynikajících koláčků a zákusků, o které se postarala spolu s paní Sedláčkovou. Svou výtečnou medovinou přispěl Pepa Grösll. Nevím, jak bychom jim za tuto jejich obětavost a jistě i značnou materiální újmu měli dostatečně poděkovat. O dobrou náladu a zpěv se znovu postaral Jarda Svoboda se svou harmonikou. Teplý červencový podvečer a za obzor zapadající sluníčko dotvářelo pohodu, i když vzpomínka na počínající povodeň před dvěma léty se ještě tu a tam objevila.

Další naší , tentokrát velice netradiční akcí, byl pokus sledovat východ slunce z vrcholu Ostrého. Pepa Rousek pro zdar akce udělal maximum. Individuálně dojel zjistit potřebný časový harmonogram výstupu a naladil nás všechny překrásnými snímky probouzejícího se dne z vrcholu hory. 17. srpna jsme v hluboké noci dojeli auty za Strážova do bavorského Lamu a odtud v nočním chladu vyrazili k vrcholu. Ještě večer před tím vydatně pršelo, ale my již vycházeli pod hvězdnou oblohou. Na vrchol Ostrého jsme dorazili v naprosté tmě a naše výstupem opocená těla začal profukovat studený vítr. Posléze, v přeci jen nastupujícím svítání, začínáme v údolích pod námi rozeznávat bělavé chuchvalce husté mlhy. Čím více svítalo, započala mlha stoupat výše, takže brzy bylo zřejmé, že sluníčko nevyjde nad projasněnými obzory, ale až později, někde výše nad zvedající se mlhou. Přešli jsme na druhý vrchol hory, na Malý Ostrý, kde nás přeci jen na několik vteřin odměnilo za naši námahu chvilkovým prokouknutím vycházející sluníčko nad horskou chatou Velkého Ostrého. A pak vše definitivně zahalila hustá mlha. I tak jsme měli z tohoto výletu, myslím, hezké zážitky. Do Strážova jsme se vrátili po deváté hodině, kdy obvykle vyrážíme na naše pěší cesty.

Záříjový třídenní výlet odpadl. Důvod byl jednoduchý. Pepa Rousek - starosta měl v té době řadu jiných starostí. Sešly se zrovna na ten čas a my ostatní, ať chceme nebo nechceme, musíme přiznat, že na něm je v posledních létech prakticky celá tíha všech našich výletů, veškeré organizační činnosti a na třídenní výlet už si nikdo z nás netroufne. Moc chybí další organizátor, jakým byl dříve Zdena Hodek.

Namísto třídenního výletu jsme zařadili z jara odpadlý výlet „ Po stopách knih Marie Malé.“ Autobusem jsme dojeli na Rovinu u Dobré Vody, odtud pěšky na Vintířovu skálu, kolem rozpadající se usedlosti známého dr. Kostroucha na Pustině jsme došli na Babylon a Paště. Zde jsme si se zájmem prohlédli sněžné jámy, zbylé po dávném dolování zlata, zastavili i u zrenovované hornické kapličky. Pokračovali jsme po historické štětované cestě k Pašteckému mostu na Otavě, kam pro nás z Rejštena přijel autobus, aby nás odvezl po krátké občerstvovací zastávce v Prášilech domů.

12. října jsme se vypravili do Alp. No, ne tak docela, jen asi tak na polovinu cesty. Autobusem na Lipno, což je od nás cesta téměř tříhodinová a stále ještě po Šumavě. Nejprve jsme přejeli lipenskou přehradní hráz na druhý břeh tohoto našeho českého moře. T. zv Svatotomášským pohořím pokračovali ouzoučkou lesní cestou ke kostelu Sv. Tomáše a odtud už pěšky na zříceninu hradu Vítkův kámen. A zde se nám podařilo to, co se nestává příliš často. Pod, po celonočním i ranním dešti zataženou oblohou se objevila škvíra a v ní, mezi mraky nahoře a hustými mlhami v údolí Dunaje, se zjevily Alpy jako nějaký neuvěřitelný přelud tak jasně, jako jsem je dosud nikdy ze Šumavy neviděl. Krásný zážitek, všichni jsme byli nadšeni. Z Vítkova kamene, který skýtal kromě výhledu na Alpy i překrásný výhled na obrovskou část Lipenského jezera, jsme pak dojeli do osady Lipno a následně vystoupali k nově zbudované lávce v korunách stromů. Z rozhledny pak si užili nádherných rozhledů, již projasněnou krajinou, do všech světových stran. K večeru, plni dojmů, jsme se vraceli podvečerním sluníčkem prozářenou, podzimně skvostně vybarvenou Šumavou domů.

28. října, jako již tradičně, ve veliké pohodě, proběhl výlet z Onoho Světa ke kapličce na Suché Studánce. Není třeba moc popisovat. Snad jenom to, že na rozdíl od loňska nám mimořádně přálo počasí, dokonce byl zaznamenán toho dne teplotní rekord. Tomu odpovídala i účast více než šedesáti lidí od dětí až po seniory.

Dostávám se k dnešnímu, poslednímu letošnímu výletu, který nás zavedl sem, do krásného, víteňskými hasiči nově zbudovaného zařízení. Děkuji jim tímto za jejich milé pozvání. Věřím, že zde prožijeme hezký závěr naší dvacáté turistické sezóny.

A nyní mi vážení turističtí přátelé dovolte trochu zavzpomínat na uplynulých dvacet let strážovské turistiky.

Na jaře roku 1993 přišel Zdeněk Hodek a jeho přítel, pan Eman König s nápadem začít pravidelně chodit kolektivně okolím Strážova a po Šumavě. Obešli několik podobně zaměřených přátel a na první delší pěší výlet se vydalo 8 zakládajících členů našeho turistického spolku. Již zmíněný Zdena Hodek a Emanuel König, dále pak manželé Vlasta a Radka Boučkovi, Josef Kosohorský, Zdeňka Břízová a manželé Kodymovi. Od počátku jsme se domluvili, že budeme chodit jednou měsíčně, že budeme spolkem otevřeným, ke kterému se může přidat každý, kdo bude mít podobné zájmy a chuť se projít, s poznáváním svého okolí a Šumavy. Své záměry jsme začali zveřejňovat před jednotlivými výlety ve vývěsní skříňce. V té době nebylo internetu, nebylo mobilních telefonů a podobných vymožeností.

Už hned na druhý výlet nás šlo dvakrát tolik a zájemců postupně stále přibývalo. Oproti dnešku jsme z počátku měli malou výhodu, že jsme mohli i v sobotu používat linkového autobusu, který jezdil na lince Klatovy – Javorná, k delším výletům pak Avie JZD Strážov, která však na dlouho kapacitně nestačila našim potřebám a dále pak autobusu SK Kovodružstvo Strážov za pouhou režijní cenu.

Vedli jsme si pečlivou fotografickou dokumentaci, dokonce jsme zaznamenávali i docházku. Od druhého roku naší činnosti jsme započali v tak zvané radě starších připravovat i roční plány našich cest, které jsme posléze většinou beze zbytku naplňovali..

S léty našich příznivců stále přibývalo, postupně už to nebyli jen strážovští. Nejprve se přidali turisté z Nýrska, poté z Běšin, Klatov, Klenové, Janovic a dalších míst. Naše cesty začaly směřovat i do vzdálenějších částí Šumavy, ale také do sousedního Bavorska, kam jsme vyráželi nejméně jednou ročně a to buďto zájezdovým autobusem, nebo jsme využívali slevových akcí příhraniční železnice. V posledních létech byly organizovány i velmi atraktivní třídenní pobyty s turistickým zaměřením.

Velikým kladem našeho turistického spolku byl od samého začátku mimořádně přátelský duch, vzájemné porozumění a ohleduplnost při našich vycházkách a výletech. Při pravidelných táborácích, pořádaných nejprve u Hodků na Krotívě a posléze na hřišti ve Strážově i při ročních závěrečných posezeních jsme se vždy dokázali dobře bavit, dokonce byla i období, kdy kromě harmonik Zdeňka Hodka, pana Königa a Jardy Svobody jsme se zmohli na malou kapelu z našich řad.

Bohužel, čas je neúprosný a tak za oněch dvacet let došlo i mezi námi ke smutným rozloučením. Už nikdy s námi nevyjdou někteří naši věrní přátelé, se kterými jsme se tak rádi setkávali. Byli to: Vlasta a Radka Boučkovi, Milada Boučková, Božena Beranová, Marie Gröslová z Janovic, Zdeněk Hodek, Antonín Jiřík, Josef Kosohorský, Rudolf Kripl, paní Mtějková z Běšin, František Toman, Antonín Terzl z Nýrska a Růžena Zahůtová z Nýrska. Myslím, že jejich památka je mezi námi stále ještě živá a budeme na ně dlouho a vděčně vzpomínat.

Vážíme si účasti každého, kdo se někdy, dle svých možností zapojil do naší činnosti, či některých vycházek a výletů.  Zejména pak toho, že za celých dvacet let nedocházelo v tak velikém kolektivu, mnohdy až šedesátičlenném,  k žádným neshodám, naopak vždy vládla dobrá, přátelská pohoda. Tohoto skvělého ducha nastavili a udržovali od počátku již zmiňovaný Zdena Hodek s manželkou, dále manželé Königovi, Beranovi, Preslovi, Svobodovi, Kořánovi, Šedlbauerovi, paní Fraňková a Sedláčková i řada dalších a je radostným zjištěním, že toto skvělé ovzduší nám vydrželo po celých dlouhých 20 let.

Jak si vážíme mimořádného přínosu Zdeňka Hodka myslím docela dobře dokumentuje námi zbudovaná Vyhlídka Zdeňka Hodka a strážovských turistů na Vinném vrchu, která zde po něm a vlastně po nás všech bude, jak věřím, ještě mnoho let lidem sloužit k potěše z hezkého výhledu na malebné strážovské podlesí.

Ještě něčím se můžeme pochlubit. Téměř celých uplynulých dvacet let, prakticky na každé naší vycházce či výletu máme něco, co by nám mohli v obdobných turistických spolcích závidět. Totiž chodící encyklopedii, člověka, který nám bezchybně pojmenuje všechny kopce na kterémkoli obzoru na Šumavě , včetně jejich nadmořské výšky. Kdyby jste náhodou nevěděli, napovím, ještě navíc nám krásně hraje na harmoniku a zpívá….       Ano, samozřejmě Jarda Svoboda. Jardo, díky za nás za všechny.

Vážení přátelé,

dvacet let je dosti dlouhá doba. Za dvacet let je z nemluvněte mládenec či slečna na vdávání. Za dvacet let je ze skromného, nesmělého školáka …….

no, třeba renomovaný, všemi uznávaný a vážený starosta města. Ano, takové jsme měli v našem turistickém spolku štěstí. Ne, že bychom na tom měli nějakou zásluhu. Ale i to, když jsme mohli být při tom je fajn. A ještě větší štěstí nás potkalo, že tento náš Ing. Pepa Rousek má turistiku jako svého velkého koníčka a kromě svých vlastních nevšedních výletů za hranice všedních dnů, vzal na svá bedra prakticky všechny starosti o chod našeho spolku. Přiznejme si, dovedeme si dnes ještě naši turistiku bez Pepy přestavit?

A tu už jsme na konci dvacetiletí naší strážovské turistiky. Nedovedu své krátké shrnutí ukončit lépe než obrovským poděkováním Pepovi za to co pro nás všechny v posledních létech velice obětavě dělá, ale zároveň i poděkováním Vám všem za skvělý přístup, kamarádství , vzájemnou toleranci a úctu i lásku k přírodě kterou při našich výletech společně poznáváme.

Snad jenom na úplný závěr, přejme si, abychom do dalšího dvacetiletí našich společných výletů vykročili ve stejném přátelském duchu vzájemného porozumění a aby nám k tomu všem dobře sloužilo zdraví.