Zhodnocení 2012

Vážení přátelé strážovské turistiky.

Dnes uzavíráme v pořadí již 19. strážovskou turistickou sezónu. Než započneme v příštím roce tu jubilejní dvacátou, ohlédněme se ještě zpět za tou letošní.

Absolvovali jsme společně celkem 9, domnívám se, že většinou vydařených akcí a jeden výlet, nazvaný Vánoční romantika na hradě, nás ještě čeká. Předpokládám a těším se na to, že Pepa Rousek za částečné podpory Jardy Svobody, kteří nám v letošní sezóně, k naší spokojenosti, zajistili prakticky všechny naše výlety, nám na tu Vánoční romantiku zajistí asi tak 15 cm jiskřivého, prachového sněhu, azurovou oblohu, bezvětří a teplotu přibližně kolem dvou stupňů pod nulou. Tak to je blízká budoucnost, ale vraťme se zpět, pěkně popořadě k jednotlivým našim letošním vycházkám a výletům.

Začali jsme tradičně brzy z jara, 24. března a přesto netradičně namísto okolím Strážova jsme zamířili rovnou do Prdele. Tak to bylo napsáno na místní tabuli. Pro ty útlocitnější, a nebo pro ty kteří tam ještě nikdy nebyli, mohu říci raději do Ramene. Netradiční bylo také to, že místo intenzivního pochodu jsme začali ochutnávkou moravských vín a různých dalších dobrot, které pro nás ve svém rudém koutku obětavě připravil Košula, nebo, opět pro nezasvěcené, Standa Kopecký. Už už to vypadalo, že tam tak říkajíc zamrzneme, bylo to moc příjemné, ale přeci jen zvítězil náš sportovní duch a vyrazili jsme přes les do Českého Hamru. Český Hamr jsou samoty, kde si sousedé opravdu nevidí do kuchyně, roztažené na veliké ploše, takže než jsme došli od prvních chalup k posledním, kdesi pod Blaty, byli jsme všichni opět schopni dechové zkoušky.

Abychom si znovu upravili hladinku, zamířili jsme zase do restauračního zařízení. Tentokrát U Mařenky na Opálce, kde nás m. j. obsluhovali s úžasným elánem snad nejmladší číšníci v EU a kde jsme, jak je naším zvykem shlédli videa z našich loňských toulek.

Zhruba za měsíc, 21. dubna jsme se vydali na další náš výlet, který měl pracovní název „ Tam, kde Žižka přišel o oko“.  V Běšinech na nádraží se nás sešla pěkná tlupa, další přijeli vláčkem už z Klatov, takže když jsme v Žichovicích vystoupili, vypadalo to na nové velké tažení na hrad Rábí. Naštěstí nikomu při něm nehrozila ztráta zraku. To bylo dobře, protože cestou bylo na co se dívat. Šli jsme kouzelnou krajinou při řece Otavě, nad níž se mohutně vypínal středověký hrad. Vynechali jsme jeho prohlídku a vydali se cestou na Budětice, Lipovou Lhotu a Zdouň. Co chvíli jsme se otáčeli, abychom se ještě potěšili pohledy na velkolepou siluetu obrovského hradu. Ze Zdouně jsme pokračovali na Hrádek u Sušice. Cestou jsme míjeli malebný kostelík v Tedražicích. Výlet jsme ukončili v nádherně zařízené zámecké restauraci nově zrekonstruovaného hrádeckéh zámku.

26. května jsme se sešli opět na nádraží, tentokrát v Janovicích, abychom absolvovali výlet „ Údolím horní Úhlavy“. Vláčkem dojeli na Špičák, kde jsme jako jedni z prvních vyzkoušeli novou čtyřsedačkovou lanovku na skalnatý vrchol Špičáku. Cesta lanovkou byla velice příjemná. Pod ní sjížděli své krkolomné sjezdy četní cyklisté – bajkeři. Dobře se nám šlo i k Černému jezeru, které kromě obvyklé vyhlídky přes tmavou hladinu tajemného jezera na majestátnou Jezerní stěnu, nám tentokrát nabídlo i obraz zcela nezvyklý a to svatbu na jeho břehu. Od jezera jsme zamířili k přečerpávací vodní elektrárně pod Černým jezerem. Bylo kolem poledne a prudké jarní slunce začalo nemilosrdně připalovat. Lidský organizmus není na toto první prudké slunce a k tomu v poměrně větší nadmořské výšce ještě adaptován, takže někteří z nás začali mít potíže. Naštěstí se vše dobře vyřešilo.  Na elektrárnu došel, po domluvě s Jardou Svobodou, její správce pan Kubát, který nám o všem zasvěceně povyprávěl a dokonce nám i spustil stařičké škodovácké stále funkční agregáty. Po prohlídce jsme opět vyrazili pod nemilosrdně žhnoucí nebe. Cesta na Brčálník zdála se z toho důvodu nekonečnou. Konečně jsme se usadili v chládku pohostinského statku U Fialů na Brčálníku a zchladili se doušky zlatavého moku. Problémy této naší cesty byly rychle zapomenuty a opět se začalo spíše vnímat to hezké, co nás cestou potkalo.

30. června,  Čachrovsko, sv. Anna, krypta Kordíků, Hořákov a  táborák. Autobus nás vyvezl na Čachrov a odtud jsme se vydali ke kapli sv. Anny. Pršelo, lilo. Byli jsme všichni až po pás zmáčeni…… Samozřejmě, že to bylo všechno úplně jinak. Pepa Rousek, když viděl to ukrutné počasí, odvolal autobus a esemeskami všechny, na které měl adresu a ten zbytek odhodlaných jsem odchytil pod svatým Jánem na náměstí.  Táborák se pak ale za zlepšeného počasí odpoledne na hřišti konal. Paní Sedláčková a Hrubá nás opět nesmírně rozmazlovaly svými dobrotami z říše snů, jak vizuálních tak chuťových. Jsem na rozpacích, jak jim za nás všechny moc a moc poděkovat. Jarda se svojí harmonikou a zlatem v hrdle nás tentokrát rozezpíval, asi proto, že jsme nebyli unaveni předchozím pochodem, k nebývalým pěveckým výkonům.  Pivo teklo, buřty voněly, zákusky a koláčky se jen rozplývaly na jazyku a bylo nám opět fajn, takže i to počasí se na nás začalo nakonec usmívat.

V červenci jsme vyrazili do zapomenutého kraje pod Javorníkem. Beze mne, ale díky vydařenému videu pana Pojara mohu zhruba tento výlet popsat. Můžete mne doplnit. U Čestic jste v lese navštívili nádherné, hezky upravené poutní místo zvané Kalvárie, zasvěcené povýšení Svatého kříže. Byl to soubor šesti zděných staveb z 19. století, klasicistní kaple a pustevna z let 1820-30. Dále jste viděli zámek v Česticích. Pokračovali jste do Hoslovic, kde vás nejvíce upoutala hospoda „U starýho kance“.  Jestli jste ji navštívili není z videa zřejmé. Ale spíše myslím že ne, vždyť vím, jak hospody jsou nám cizí. Někde za Hoslovicemi se páslo stádo nádherných koníků. Další zastávkou byla rozhledna a poté Strašínská jeskyně. Jak dalece jste prozkoumali tuto největší jeskyni na Šumavě nevím, jen jsem si všiml, že někteří z vás měli při vylézání z jeskyně děs v očích, jiní mokrá kolena. Ale asi dojem z celého výletu dobrý.

18. srpna se nás více než padesát vypravilo rýžovat.  Rýžovat co ? No přeci zlato. Nemusí stále rýžovat jen zkorumpovaní politici. Přijel pro nás parádní neoplán, počasí přálo, všechno bylo fajn. Už po osmé hodině jsme byli v Lenoře, kde jsme vystoupali k pomníku skladatele šumavské hymny „ Tam na té Šumavě“ – Andrease Hartauera. Na jeho počest jsme chtěli tuto jeho a vlastně i naši hymnu zazpívat. Moc nám to nešlo, asi už se nás zmocnila zlatá horečka. Tak honem dolů k Vltavě, vlastně k jejímu soutoku s říčkou Řasnicí. Tam na nás čekal muž více než povolaný k tomu zasvětit nás do tajů rýžování. Mezinárodně ostřílený a úspěšný prospektor Egon Urmann, který už dříve zkoušel své umění i na pověstném Klondayku. Nejprve vedl velice zajímavou, zasvěcenou přednášku, potom pomocí nádobíčka, rýžovních misek, předvedl jak se rýžuje a když se na jeho misce objevilo pár zrníček zlata, naše zlatá horečka dostoupila vrcholu. Ještě že chladná vltavská voda zchlazovala alespoň naše bosé nohy.

Několik z nás se chopilo misek a někomu tam i dokonce sem tam nějaké to mikroskopické blyštivé zrnko zůstalo.  Sesypáno dohromady společně s několika zlatinkami z Urmannovy misky – tak vznikl základ dalšího Strážovského pokladu, letos už druhého, tentokráte zlatého. Obohaceni, hlavně o zajímavou zkušenost, že rýžováním asi nezbohatneme jsme se vydali pěšky za naším dalším cílem, projít se Šumavským luhem. Zde jsme procházeli údolním rašeliništěm při Vltavě, odlišným od šumavských náhorních rašelinišť, ale také neobyčejně působivým.

Došli jsme až k nově vybudované dřevěné vyhlídkové věži, z níž bylo možno celou tu nádheru přehlédnout. Od ní jsme se vrátili k Soumarskému mostu, kde jsme se na chvíli schovali před žhnoucím sluníčkem v příjemném chládku hospůdky. Autobus nás poté převezl do Stožce k prohlídce této horské vesnice a Informačního střediska CHKO Šumava. Unaveni a plni dojmů jsme se v podvečer vrátili domů.

Stalo se již tradicí, že takovým jakýmsi vyvrcholením našeho turistického roku se stávají třídenní podzimní poznávací zájezdy. Toho letošního, do kraje jihočeských Blat, Týna nad Vltavou a Bechyně jsem se bohužel nezúčastnil. Ale Pepa nám, kteří jsme neměli to štěstí zúčastnit se i vám, kteří jste to štěstí měli, v krátké, asi hodinové přednášce akci připomene po skončení mé zprávy.

A já už jsem u naší předposlední akce, tradiční vycházky na svátek 28. října ke kapličce na Suché studánky.  Letos se počasí ukrutně nevyvedlo a tak se na cestu z Onoho Světa  ke kapličce na Suchých studánkách vydalo jen dvanáct nejotrlejších. Z počátku naší cesty pršelo a déšť okamžitě namrzal na stromech a na stvolech dosud ještě neslehlých trav, mlhavo, vidět bylo místy tak na 20 metrů. I tak jsme se docela dobře aklimatizovali a došli ke kapličce celkem v pohodě. Kapličku jsme nalezli v pořádku, tak, jak ji známe z předchozích našich návštěv. Poté jsme prošli kolem známého slaťového jezírka ke zbytkům Eisenreichova dvorce. Začalo hustě sněžit, což bylo daleko lepší, než předchozí déšť. Překvapilo nás, jak krásně někdo vyčistil a upravil základy a sklepení usedlosti. Důkladně jsme si vše prohlédli a spokojeně se vydali, již zasněženou krajinou, na zpáteční cestu k našim třem autům. Vlastně jsme si při této cestě znovu ověřili, že překoná-li se prvotní nechuť k nevlídnému počasí, dá se i tak nezvyklý pobyt v přírodě si užít.

No a jsem při svém shrnutí letošních našich výletů na konci. Ten dnešní výšlap jsme většinou zažili před chvílí, je to čerstvé, o tom není třeba hovořit. Jen věřím, že jsme si sem, do hospody U Mařenky všichni přinesli dobrou náladu.

Co říci závěrem. Nezbývá, než ještě jednou poděkovat vám všem za hezkou družnou atmosféru při všech našich akcích, všem stážovským i všem sekcím našeho spolku, t.j. sekci Janovické, Běšinské, Klatovské, Nýrské, Klenovské, Pražské, Lukavické a asi i dalším, trochu ztrácím přehled, kde jsou ty časy kdy jsme v počátcích díky Zdeňkově pečlivosti vedli dokonce jmenovitou docházku.

Znovu, ještě jednou děkuji našim skvělým cukrářkám paní Sedláčkové a Hrubé, Jardovi Svobodovi za přípravu některých výletů a za jeho hudební výchovu a zejména pak Pepíkovi Rouskovi za všechno to neskutečné množství práce všeho druhu pro chod našeho turistického spolku.

Letošní náš turistický rok lze považovat za úspěšný a věřme, že nejméně stejně úspěšný bude i ten následující – jubilejní.

Ostatně tento rok byl více než úspěšný nejen pro nás turisty, ale jak jistě víte, pro celý Strážov.

Své o tom ví i Svatý Ján na strážovském náměstí, kolem nějž v letošním roce proběhlo tolik slávy, ten Svatý Ján u něhož se před většinou našich výletů setkáváme.

Smutek má ten Ján jediný,

rád by do naší turistické rodiny.

Rád šel by na náš výlet mnohý,

leč nejde to, on má kamenné nohy.

On nemůže s námi, na cesty do luk či pod koruny stromů

a tak ho hezky pozdravme, při našich návratech domů.

Víte jistě, že mi nejde jen o Svatého Jána, vzpomeňme občas i na ty co s námi rádi chodívali a dnes už mají jakési kamenné nohy. Děkuji Vám i za ně a děkuji za pozornost.